10.

Blížil se večer a já jsem měla opravdu připraveného něco, co Robert nemohl tušit. A jak se tak povaloval po židli a díval se, co připravuji, měl výraz bezstarostného playboye. Docela mě potěšilo, že je tak uvolněný, a považovala jsem to za svou zásluhu. Krájela jsem rohlíky, a ta malá kolečka zdobila vším, co jsem našla v lednici – sýrem, šunkou, rajčaty, hráškem. Snažila jsem se, aby mé výtvory byly pěkně barevné.

"Co to bude?" zeptal se.

"Hraji si, jak vidíš."

"To máš pravdu, ty si pořád hraješ," řekl a zadíval se do okna.

Pomalu stmívalo a já si říkala, že každá taková chvíle je vzácná. Poskládám si je do mozaiky a budu z nich žít, dlouho žít. Chvíle s Robertem jsou neopakovatelné a zvláštní. Má ohromnou fantazii a jeho nálady jsou jemně řečeno proměnlivé. A přesto mně to nevadí, protože mne udržuje ve stálém, i když jen mírném napětí.

Dokončila jsem miniaturky, poskládala vše na talíř a dala na stůl.

"Roberte, ne, abys ses do nich pusti

"Až řekneš co?" ohradil se a opět jsem cítila, že mě provokuje.

"Mám obavy, že už nemáme víno."

"Zbytečné obavy," mávnul ze široka rukou a vstal, "mám v autě ještě tři láhve."

"Já mám strach," přiznala jsem se zcela bezděky.

"Já také," přitakal Robert.

"Tak je přines," padlo nakonec rozhodnutí z mé strany.

Když odešel, rozsvítila jsem svíčky, postavila na stůl skleničky a před krbem jsem rozložila polštářky.

"Co to děláš?" zeptal se hned poté, co se objevil ve dveřích s láhvemi vína.

"Zapal v krbu," pronesla jsem trochu podrážděným hlasem.

"Rozkaz, paní šéfová," prohlásil, když postavil víno na stůl. Sebral ze stolu krabičku zápalek a hnal se ke krbu. Zřejmě to nedělal poprvé, protože oheň krásně vzplanul.

"Tak, teď si sedneme na polštářky a budeme se dívat spolu do ohně," oznámila jsem mu melodickým hlasem, protože v jeho očích se zračily zřejmé rozpaky.

"To budeme sedět na zemi?" zeptal se téměř zděšeně.

"A jak sis to představoval?"

"No, složíme ten gauč, dáme před něj zpátky ten stoleček, na něj postavíme sklenky a víno, ty tvé jednohubky a budeme hledět do ohně. Já na zemi sedět neumím, a když, tak mě začne bolet v zádech."

"Tak to si můžeme povídat rovnou v posteli," zareagovala jsem poněkud podrážděně.

"Jistě, ale v posteli zase neumím jíst ani pít," bránil se Robert.

"Napadlo tě někdy, že oheň má spoustu barev?" pokračovala jsem v rozhodnutí prosadit si svou představu posezení u krbu.

Podíval se na mne. "Je hezké se ti dívat do očí, když se v nich odráží ten oheň. Jenže já už nejsem žádný mladík a vůbec..."

Postavila jsem sklenice s nalitým vínem na podlahu ke krbu. "Víš, chtěla bych někdy prožít něco fantastického."

"S tebou prožívám pořád něco fantastického," poznamenal poněkud neochotněa začal se skládat na podlahu. "Na stará kolena polezu po zemi po čtyřech, jako malé dítě, nebo opilec," lamentoval.

"Jsou břehy, které nedohlédneš," sdělila jsem mu v pevném rozhodnutí se nevzdát.

"Jo, kapitánko, už se to se mnou houpe jako na moři," prohlásil ve chvíli, kdy jedním douškem vypil celý obsah své sklenice a začal se rozhlížet, kde stojí láhve.

"Jsou stráně, po kterých se kutálí slunce jako míč," řekla jsem, snad abych ho ještě víc zmátla.

"Tak můžeme hrát třeba kopanou," souhlasil v kleče Robert, pak se zvedl a šel si nalít.

"A po nich kráčí světlé přízraky, které si povídají," pokračovala jsem a zavřela oči.

Cítila jsem, že stojí nade mnou, přesněji řečeno za mými zády. "Co vidíš?" otázala jsem se pevně rozhodnutá pokračovat ve své režii večerního posezení u ohně.

"Co vidím? Vidím tvé vlasy, tvá ramena, no já toho skutečně vidím..." vtipkoval Robert.

"Podívej se lépe. Jsou tam..."

"A co, nebo kdo?" divil se.

"Zelené vlnité kopce jakoby plovoucí v moři. Nad nimi svítí slunce. Květiny a nějaké postavy."

"Moc piješ," prohlásil, "nebo naopak málo."

S těmito slovy mně opatrně odebral z ruky skleničku s dopitým vínem a hnal se zase ke stolu.

Otevřela jsem oči a podívala se polekaně na něho.

"Stalo se ti něco?" zeptal se mě.

"Ne, jen jsem měla jakési vidění."

Z ohně sálalo mírné teplo.

"Vezmi si aspoň chlebíček," řekla jsem mu.

"Jo, díky," souhlasil, podal mi sklenku, v níž se houpala ohnivě rudá hladina té zvláštní tekutiny. Pak si sedl na polštář těsně vedle mne. Zadíval se na mne dlouhým pohledem, a poté se zřejmě rozhodl skoncovat s mými snahami o rozhovor na úrovni.

"Vidím," prohlásil s klidem stoického mudrce, "že se blížíme k nebi. Po třetí sklence vína pochopíš."

"Vidím," řekla jsem, "se mě asi chystáš opít."

"Nechystám, ale nikdy se neodpoutáme od těch banalit a všednosti světa, když budeme jen přemýšlet," začal. "Už jsme to přece hráli. Podívej - ty máš problém se vnitřně uvolnit. Říkám ti to ne jako nějaký Robert, ale jako odborník. Víno ti pomůže odhodit zábrany a tvá duše pookřeje, protože začne žít. Proč myslíš, že lidé pijí, požívají drogy, holdují sexu a bůhví čemu ještě? Aby unikli do jiného, nereálného světa, protože při všem krásném, co tento svět nabízí, je podstatně víc toho tragického. Nemoci, stáří a na konci smrt. A duše, která je nesmrtelná, pláče. Tak se napij a budeme plácat nesmysly, a když budeš chtít, tak třeba ve verších, přála sis to přece dnes dopoledne.

"Tak začni," vzdala jsem svůj boj o smysluplný rozhovor. Pochopila jsem, že má pravdu. Proč mám probírat něco, čeho jsou plné noviny, rozhlasové a televizní zprávy a tisíce knih.

Robert si postavil svou sklenici vína na mramorovou desku před krbem, prohrábl dohořívající dřevo a přihodil tři další velká polena. Vzápětí mě nekompromisně složil na dřevěnou podlahu, podstrčil polštář pod mou hlavu a natáhl se vedle mne stejným způsobem. Leželi jsme na břiše, nohy jsme měli až kdesi pod gaučem, a do tváří nám sálalo příjemné teplo z krbu.

"A co vidíš teď?" zeptal se konečně a já zcela bez přípravy začala a on vždy hned vzápětí pokračoval:

... "Vidím jak hvězdy v dálce planou, ve svojí záři nechtěj´ spát..."

"Řekni jim, lásko, na shledanou, slunce nás přece musí hřát..."

... "Měsíc je ale, ty můj milý, nádherný ve svém držení..."

"Oblaka plují, ještě chvíli, a budeme láskou strženi..."

... "Srdce mi taje, mozek plave, jak to vše, hochu, zvládnout chceš?"

"Všechno je v pravé lásce zdravé, ostatní kolem je jen lež..."

... "Zabal mě ve své zrádné řeči, já už se těžko ubráním..."

"Uvěř mi, že nás víno léčí, uvěř než přijde svítání..."

... "Líbej mě, líbej, já jsem sama, kde se mi láska ukáže?"

"Nemohu, jsi má první dáma a já ti sloužím za páže..."

"Tak dost!" Chtěla jsem se nadzvednout, ale síla mých paží mě zradila a já zase přistála hlavou na polštáři, stačila jsem se ale přetočit na záda. Robert byl ještě rychlejší a hleděl mi náhle přímo do očí. Cítila jsem sevření své hlavy v jeho dlaních a mírný tlak hrudníku na svých prsou.

"Ano," souhlasil Robert. "Opakuj po mně," řekl pomalu a jeho slova se jako ozvěna odrážela někde v hlubinách mého vědomí: "Přísahám, že tento okamžik, tato chvíle, se mi jen zdály..."

Nebyloo čem přemýšlet. Točila se mně hlava, nemohla jsem dobře zaostřit svůj pohled na jeho obličej a v hlavě mi šumělo. Přesto jsem jako v nějakém transu řekla: "Přísahám!"

Nevím, co se se mnou dělo. Měla jsem pocit, že spodní část mého těla se pomalu zvedá, přitom jsem ale stále ležela na podlaze. Uvědomovala jsem si zcela jasně, co se děje, ale nebyla ve mně žádná potřeba tomu zabránit. A tak jsme pomalu, ale jistě pronikali jeden do druhého. Pak se zastavil čas a s ním i pohyb. Okamžik věčnosti, okamžik blaženosti. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale měla jsem pocit, že celý jeden život.

"Nehýbej se, Ilono!" zašeptal.

"Jsem přece tvá, Roberte!" odpověděla jsem mu, aniž jsem chápala, odkud se to ve mně vzalo.

Sevření povolilo. Uvolnil mou hlavu a já konečně pohodlně natáhla své dolní končetiny. Stále jsme si hleděli z očí do očí. V místnosti se střídala tma se záblesky ohně z krbu, ale já viděla hvězdy. Padaly k zemi. Byli jich stovky, byly jich možná tisíce. Vydechla jsem údivem i nadšením.

"Mohu mít přání?" zeptala jsem se.

"Jistě," pronesl bez váhání.

"Budeš mě milovat navždy?"

"Ale já tě vždycky miloval, jenže jsem ti to kdysi zapomněl říct."

"A už mě nikdy neopustíš?"

"Nikdy, ale až dohoří oheň v krbu, vrátíme se zpátky na zem, souhlasíš?"

"Souhlasím."

Když jsem otevřela oči, bylo již ráno. Leželi jsme oba na gauči, já ve své riflové sukni a halence, a on podobně jako já - v kalhotách a modré košili. Spal. Krb zřejmě už dávno vyhasnul a já se vydala na cestu ke koupelně. Když jsem míjela stůl, všimla jsem si nějaké krabičky s léky. No, to jsem si mohla myslet. Bere prášky na spaní.

Trochu mě bolela hlava a navíc jsem se potřebovala něčeho napít.

Tím začala neděle, den, kdy jsem se opět měli rozejít.