† 09. 09. 2010 | kód autora:
AniJeště ten den jsem prožila pár takových věcí, které však nestojí za řeč a pak jsem konečně jela domů. Chladná sprcha mne probrala tak, že jsem byla schopná si naplánovat práci a usednout k počítači. Myslela jsem si, že dodělám nějaké resty, ale nakonec jsem se vrátila k jeho deníku.
Ráno jsem se probudil s bolestí hlavy.To asi dělá ta změna vzduchu, pomyslel jsem si.Vstal jsem a otevřel okno.Nádherný vzduch a ptačí zpěv mě přivedl k plnému vědomí.V ledničce byly nějaké zásoby.Dal bych si něco hodně lehkého, pomyslel jsem si a našel šípkovou marmeládu.Namazal jsem čtyři rohlíky a postavil si na čaj.Ten krásný koncert přírody ve mně vyvolal takové pocity, že jsem ani nezapnul rádio - a konečně - proč taky? Týden dovolené, nemusím nic dělat, nemusím nic vědět.A byl jsem vděčný, že mi nikdo nevolá.
S chutí jsem pojedl a rozhodl jsem se, že budu pokračovat v koupelích.Vím o jedné bystřině nedaleko v lese.Je čistá, chladná a osvěžující.Uklidil jsem po sobě nádobí a hodil na sebe to nejnutnější.
Z pohledu městského člověka se takové ráno projevuje jako hotový zázrak. Ticho smíšené se zvuky přírody v harmonii věčnosti a plynutí času.Prokletím člověka je vědomí smrti.Nejsem si však jistý, jestli také zvířata a hmyz nějak netuší, že jejich čas je u konce.Z toho pohledu ovšem mají zvířata o něco horší konec – překvapí je to – kdežto člověkse může připravit, filozofovat, dovozovat, nějakým způsobem se s tím vypořádat.Ale je tomu skutečně tak? Proč proboha v tomto krásném ránu myslím na smrt? Co to na mne zase přišlo? Nevím, jak se ubránit přívalu náhlých myšlenek, které netříděny přicházejí do mysli, a já se tím zabývám, místo abych se radoval.Musím se bránit, a tak hledám, jak si udržet po celou dobu dovolené pocit radosti ze života.Naštěstí nikde ani noha.To jsem rád, pomyslel jsem si.
Cesta k hájku byla příjemná.Bylo ještě trochu chladno, v trávě se třpytila rosa a voněly květiny.Natáhl jsem do svých plic vzduch a prudce vydechl.To je dobré cvičení na okysličování krve.Ještě jednou a pak pětkrát.Kdybych byl mladší, tak bych si i zacvičil, ale já raději jen zrychlil krok.
Vešel jsem do borového lesa a do mého čichu doslova vrazila neskutečná vůně stromů.Půda pod nohama byla měkká a poddajná.Cesta mírně stoupala a já napínal uši, abych uslyšel zvuk skotačící vody.Až k ní dojdu, tak se v ní nejen vykoupu, ale i napiji.Pak sinajdu pohodlné místo k sezení a budu jen tak koukat.
Ozval se praskot větví."Dobrý den!"Ten hlas jsem znal ze včerejška.Skutečně, byla to ona.
"No to je překvapení!" řekl jsem hlasem vandráka zapomenutého v lese.
"Vy se tu procházíte?" zeptala se.
"Ne, jdu se utopit," řekl jsem přesvědčivě.
"Tady v lese?"podivila se.Její pochybnosti byly celkem pochopitelné, protože jsem na to celkem jistě nevypadal."V tom případě vás nebudu zdržovat,"pronesla tiše a chystala se odejít.
"No a co tady děláte vy, smím-li se zeptat?"
"Já ...? Chodím a sbírám bylinky,"odpověděla.
Skutečně.Držela v ruce malý, úhledný košík."A co tak muže byste sbírat nechtěla?" pokusil jsem se o vtip, ale bylo patrné, že pro ni jsem tak vtipný zase nebyl.
Nechápu, proč nedokážu s touto ženou navázat souvislý rozhovor.Asi chci být dnes sám a mé srdce to ví.A ona to ví určitě také.
Klid a pohoda se mi vrátily, když jsem došel na místo.Ponořil jsem ruce do vody a pak jsem dlaněmi nabral chladnou, čistou vodu a napil se.Všiml jsem si, jak se v té zázračné tekutině dokáže všechno věrně zobrazovat.Ohlédl jsem se kolem, svlékl se a vlezl do větší tůně.Cítil jsem chlad nejdřív na povrchu těla, a pak stále hlouběji.Zbaven tíhy života jsem dýchal zhluboka navzdory sevření hrudníku vodou.Dostal jsem se postupně až do jakéhosipolomrákotného stavu a opět jsem spatřil obraz té ženy.Viděl jsem jasně hru jejích očí a pohyb rtů.Zvedl jsem ruku, jakoby bych se jí chtěl dotknout, ale obraz pojednou zmizel.Vystoupil jsem z vody, hodil na sebe osušku a klesl vyčerpaně na velký kámen.
" Stalo se vám něco, pane?" vytrhl mě známý hlas z mého zadumání a já zvedl hlavu.Stála nade mnou usměvavá, ve svýchkvětovaných šatech, a byla jako ta louka, kterou jsem šel až do těchto míst.
"Ne, nic se mi nestalo.Jen jsem se zamyslel.Když dovolíte ... "Rychle jsem se pořádně zabalil do osušky a stáhnul bradu až na kolena.
Na kameni vedle mě bylo ještě dost místa.Usedla a položila ruce na košík. "Legrační.Vždycky vás najdu u vody,"pronesla jakoby mimochodem.
"Ale to není pravda, před chvílí to bylo v lese."
Zasmála se.Sáhla do košíku a pak mi nabídla hrst čerstvých malin.Natáhl jsem ruku a ona je opatrně přesypala do mé dlaně.
"Jsou dobré," řekl jsem co nejzpůsobněji.Ale víc na mne působila pikantnost situace, do které jsem se zase dostal.Já nahý v ručníku, ona v letních šatech a rameny jsme se téměř dotýkali.Podivné nutkání, které znají jen muži, táhlo můj pohled bokem, až jsem spatřil, co jsem spatřit chtěl.
"Tam dole pod strání je jich plno."
"Čeho prosím?"zeptal jsem se vytržen ze svýchpředstav.
"Asi malin ..., posloucháte mě vůbec?"
"Ale ano, jen se hůř soustředím, když jsme tu tak sami."
"A vy máte pocit, že by se něco mohlo stát?"
"No, teď po té studené koupeli asi těžko.Ale berte to, prosím, jako vtip, nechci se vás nějak dotknout."
Chvíli mlčela a pak se zeptala: "Jste tu na dovolené ?"
"Ano, jsem."
Hovor na chvíli uvázl, pak se ale vzpamatovala.
"Já také.Je tu pěkně.Nedávno jsem koupila chatu.Nejdřív mi to připadalo jako zbytečná investice, ale jsem ráda, že jsem to udělala.Mám tam i kousek zahrádky."
"Takže vy jste včera věděla přesně, kde máte tu chatu!"
"Věděla i nevěděla ... "
Mírně se naklonila a já cítil dotek jejího ramene na své paži.Tak tohle ti, holka, nedaruji.Opatrně jsem uvolnil sevření osušky pod mou bradou a nechal ji klesnout až na svá stehna.Pak jsem si ji upravil na způsob sukně a položil volnou ruku těsně vedle jejího nohy.Nic! Jen zpěv potoka a lehké šumění v korunách stromů.
Položila košík na zem před sebe a zadívala se na mne.Bylo jasné, že něco se stane.A stalo se.Zadívala se opět do ubíhající bystřiny a položila svou dlaň těsně vedle mé ruky na kámen.Bylo to jasné - teď nebo nikdy!
Kdo popíše pocity hry tak delikátní a přitom tak jednoduché.Trochu jsem posedl a dotkl se přitom malíčkem hrany její ruky.Opět nic.Tři hluboké vdechy a výdechy a mám její ruku pod svou dlaní.Sevřela kolena a pak je zvolna opět uvolnila.Tak tuhle hru jsem hrál naposledy jako dorostenec v poslední řadě jednoho kina.Jenže cesta ke kolenu je za takových okolností strašně dlouhá.Navíc jsem se musel bránit nutkavému polykání a mluvit už jsem nemohl vůbec.Vlastně jsme mlčeli oba a já spíše tušil než vnímal pohyb jejích nohou.Blížila se svým kolenem k mému.Jako motýl, ale kdo jsem byl já? Pavouk? Dnes ještě ne, šeptal mi do ucha vnitřní hlas a já ho poslechnul.
Sepjal jsem obě ruce ve svém klíně a konečně promluvil:"Asi bych se měl představit.Jmenuji se Robert, Robert David."
Pohlédla na mne s údivem i pochopením a odpověděla stručně: "Ilona. " Poté zvedla košík, srovnala si šaty na svých poobnažených stehnech a rozloučila se.Mizela mezi stromy a já se za ní díval s pocitem, že až ji příště potkám, tak se dovím víc.
Kdyžjsem vycházel z hájku, bylo slyšet zvony.Pravé poledne.Vrátil se mi pocit klidu a jistoty.Slunce příjemně hřálo a já šel zase tou loukou, a snažil se dostat do stavu, ve kterém spatřujeme zvláštní věci a bytosti.Ale slyšel jsem jen cvrkot v trávě a ptáky ve stromech.Na louce kvetly kopretiny a moudře zvedaly své hlavy k obloze, jakoby naslouchaly slovům samotného slunce.Šel jsem k nim a usedl vedle do trávy.Odněkud přiletěl motýl a rozkýval se na jedné z nich.Rozevřel svá krásná křídla a já se díval na ten velký zázrak přírody.I kopretině se to líbilo, protože byla ze všech nejkrásnější.
Nechtěl jsem je rušit a tak jsem vstal a šel dál.Na konci cesty se už objevovaly venkovské domy.Hledal jsem cestu, abych se jim vyhnul.Jedna vedla přes kopec dolů do údolí.Mírné stoupání mi nevadilo.Pozoroval jsemnebe, jak kupí bílé mraky a mezi nimi prosvítá slunce.Nádherné, pomyslel jsem si.A přitom se takové všední věci odehrávají každý den, jenže člověk musí mít čas, aby měl všechnu tu krásu pro sebe.V duchu jsem myslel na tři bohyně, které se mi kdysi zjevily ve snu.Jedna byla zelená, druhá ohnivě červená a třetí bílá."Tak vás děvčata, vás bych chtěl právě teď spatřit, neboť k nebi jsem neměl nikdy tak blízko, jako mám v tomto okamžiku!" zvolal jsem do nekonečného prostoru nade mnoua pak už jen tiše pro sebe dodal: "Blázen ...! Skutečný blázen ..."
Nějaký ovčák hnal stádo ovcí přes údolí a ty zvonily zvonečky zavěšenými kolem krku.Kolem skákal pes a štěkal, že by jeden z toho rámusu ohluchnul.Ovčák mě uviděl a naznačoval, abych se jim vyhul.Pach ovcí mne udeřil přes nos.Tak tenhle nebyl příjemný.
Vrátil jsem se asi v pět hodin.Byl jsem dost unavený a žíznivý.Napil jsem se studené vody a usedl stejně jako včera na zápraží a upřel oči na oblohu.Tak mám za sebou zase jeden zvláštní den, pomyslel jsem si a přivřel oči, jako bych nechtěl, aby slunce vstoupilo až do samého nitra mé duše.A najednou jsem uslyšelvzdálený smích.Zvolna přibližoval a zase ztratil.Byly to bohyně z mého snu? Byly!Vím to.Jsem si tím docela jistý.
Dočetla jsem a poprvé za dlouhou dobu rozřízl mou duši smutek. Už dávno jsem ztratila sny. A pokud se mi něco zdálo, ráno jsem na to zapomněla. Neměla jsem potřebu o nich přemýšlet. A tento člověk dokáže snít s otevřenýma očima a vidí věci, které nejsou k vidění fyzickýma očima. Já to vím, tuším, že za tím vším stojí láska, která se teprve, před mýma očima, rozvíjí a o které bohužel vím, že skončila. Už mne napadlo v té kavárně, že po té své jmenovkyni zapátrám, ale nyní vím, že by nebylo ani pro něho, ani pro i dobré. A zase se blíží noc a já tu sedím jako přibitá. Měl pravdu,k neměla jsem se do četní jeho deníku pouštět. Změní mne to a možná to bude mít na mne i osudový vliv. Mám strach. .
† 09. 09. 2010 | kód autora:
AniV redakci je obvyklý ruch. Dveřmi proniká vůně kávy a jsou slyšet zvuky. Všichni pracují, telefonují a mluví a mluví. Zavírám za sebou dveře a otvírám okno. Je horko. Ten úryvek z rukopisu se mi stále hemží myslí. Proč? Nevím. Cosi ve mně odhalil. Něco nového. Nikdy jsem nic takového neprožila. Náhodné setkání s přídechem milostné hry. A tak čisté, bez vedlejších úmyslů.
"Ilono, máš na vrátnici návštěvu." To Anna, moje kolegyně, surově vikla do mého rozjímání.
"A koho?"
"Nějakého muže. Nepředstavil se. Potřebuje s tebou mluvit, prý."
Lekla jsem se, že je něco z Arturem. Raději jsem rychle vstala a nastoupila do výtahu. Tak přeci mám o něho strach, pomyslela jsem si, když jsem pocítila, jak mi divoce tluče srdce. Výtah zastavil v přízemí, vystoupila jsem a rozhlédla se. Na konci chodby stál vysoký starší muž. To bude asi on, usoudila jsem.
"Dobrý den. Jsem Ilona Hauserová. Potřebujete se mnou mluvit?"
"Robert Schoettner."
Zarazilo mne to. Tedy, můj autor. Zběžně jsem si ho prohlédla. To jsem nečekala. Vypadal tak střídmě, až přísně. Podala jsem mu ruku a on ji stiskl jemně a upřímně.
"Včera jsem vám posílal rukopis. Vzpomínáte?"
"Ano, ano.Četla jsem první kapitolu a udělala a mne dojem."
"Jenomže jsem to spletl. Místo Ostrovů blaženosti jsem poslal svůj deník. Chtěl bych vás poprosit, abyste ho vymazala z počítače a zapomněla na něho."
"Proč?" zeptala jsem se skoro pohněvaně.
"Proč? Je to má intimní záležitost a rád bych, aby zůstala pouze mezi mnou a tou dámou, o které tam píši. Jmenuje se stejně jako vy. Ilona."
"Aha, chápu. Chápu vás. Nechcete si jít sednout někam do kavárny? Tady náš bude každý pozorovat. To víte, novináři."
"Jistě, beze všeho."
Naproti budovy otevřeli novou kavárnu. Konečně mám příležitost si ji prohlédnout. Vyšli jsme ven a přešli ulici. Mlčeli jsme.Já jsem přemýšlela, jak ho přemluvit, abych si mohla deník přečíst. Vypadal tak důstojně, že bych ho nerada klamala.
Vybral místo u jednoho stolku a usedli jsme naproti sobě. Chvíli jsme se dívali jeden druhému do očí a já byla první, která oči sklopila.
"Kávu?" zeptal se konečně a já se tak zbavila jeho upřeného pohledu.
"Ano," řekla jsem a vytáhla cigarety..Usmál se.
"Moje Ilona také kouřila. Vůbec si nejste podobné."
"Ach tak."
"Také byla redaktorka. Dokonce mi slíbila, že zařídí vydání mého díla "Ostrovy blaženosti" Ale už k tomu nedošlo."
Objednal kávu a pak si přisednul blíž. Vzal mne za ruku.
"Asi se vám zdám pošetilý, ale já na to spěchám. Myslím na vydání Ostrovů."
"Proč?"
"Je to psáno zčásti automatickým textem. Myslím si, že je doba, kdyby to lidé měli číst."
"A proč jste si vybral nás?"
"Byla jste jediná, která mi odpověděla, paní Hauserová."
"Aha. Asi to bude tou shodou jmen," usmála jsem se a jemu se rozzářily oči nevídaným leskem.
"Zdá se mi, aniž bych se vás chtěla dotknout, že jste tu Ilonu číslo 1 hodně miloval."
"Ano."
"A kam odešla?"
"Nevím. Napsal jsem ji dopis a neodpověděla. Hledal jsem ji. Z redakce dala výpověď a nikdo nevěděl, kam se ztratila. Snad žije někde v ústranní a píše své povídky, nebo se vdala a nebo zemřela. Prostě, není po ní ani stopy."
"To se tak stává. Asi měla důvod."
"Měla. I když jsme se velmi milovali, nebyl jsem opustit svou ženu. Možná, že to ji zranilo a odradilo od dalšího kontaktu."
"Takové věci jsou pro ženy Elami zraňující."
"Já vím," pokýval smutně hlavou.
"Tedy, ta první kapitola je hodně působivá. Já jsem po jejím přečtení cítila něco tak zvláštního, neumím to pojmenovat. Skoro té ženě závidím."
"Závidíte?" opáčil a podíval se mi zase do očí.
"To se jen tak říká. Já si nemám v životě na co stěžovat."
"To je dobře, to je jen dobře."
Napil se kávy a poprosil mne gestem o cigaretu.
"Sám sebe odsuzuji za to, že jsem ji neměl v úmyslu dát víc, než letmá setkání. Ale stejně by si nepřála, abych se rozvedl. Je mnohem mladší, než já. Za pár let by toho litovala."
"Asi ano."
Odmlčeli jsme se. Bylo mi líto, že jsem se tohle všechno právě teď, když jsem se tak slibně začetla do příběhu, dozvěděla takové podrobnosti.
"A o čem jsou Ostrovy blaženosti?"
"Víte, já si myslím, že už nebudu s tím nikoho obtěžovat. Nejdřív jsem si myslel, že je to dílo dobré a užitečné. Ale komu by to mohlo přinést štěstí? Vždyť já sám na sobě cítím, že sebemoudřejší slova jsou jen slova, které nic neznamenají, pokud lidé nechtějí moudrost přijímat. Podívejte se kolem sebe. Z jedné strany se snažíme zachraňovat lidské životy a z druhé strany je lidé maří rozmařilostí, hloupostmi, provokativně se vysmívají i samotnému stvořiteli, abych tak řekl."
"Tak tohle mne nikdy nenapadlo," usmála jsem se,"já mám moudré knihy ráda."
."To jste vy."
"Chtěla bych si ten deník přečíst," řekla jsem.
"A co z toho budete mít? Jsou to cizí zážitky. Netýkají se vás."
"Prosím vás o to. Byla by to pro mne maličkost si ho stáhnout a předstírat, že není. Ale nechci vám lhát."
"No, to je překvapení. To slyším za dlouhou dobu poprvé. Dobře tedy, domluveno."
"Nebojte se, nikomu to nedám dál, jen si topřečtu."
"Třeba pro konfrontaci sama ze sebou?" řekl.
Usmála jsem se. Odhalil mne.
"Ano. Máte pravdu. Potřebuji nahlédnout do opravdových citů.."
"Abyste zjistila pravdu o svých?"
"Ano. I když na svém životě nehodlám nic změnit," dodala jsem rychle a přesvědčivě.
"Stát tváří tvář své pravdě a přitom ji uhnout očima, to chce opravdu silnou osobnost."
"Zvykla jsem si."
"Jste vdaná?"
"Skoro ani ne."
"Jak tomu mám rozumět?"
"Je to běžné řešení dvou lidí, kteří jsou na cestě za kariérou."
"Aha. Tak teď tomu rozumím. Takových mám každý den plnou čekárnu."
"A co vlastně děláte?" zeptala jsem se zvědavě. Ten muž mne začal opravdu zajímat.
"Jsem psychiatr."
† 09. 09. 2010 | kód autora:
Ani
Artur mi volal, že se vrátí do tří dnů, protože musí zastoupit svého nemocného kolegu při rozhovorech v Bernu. Jsem ráda. Budu mít dost času si všechno pročíst a promyslet. A taky se trochu vyspat. Top Artur mne naučil pracovat v noci, protože je soví nátura a já čas od času cítím velkou potřebu dlouhého a kvalitního spánku.
Toužím, ve skrytu duše, po pokojném životě někde v přírodě a obklopená klidem, tichem a čistou přírodou bych konečně mohla začít psát to, co skutečně napsat toužím. A vím, že se mi toto přání je tak nesplní.
"Nevíš nic o životě na venkově," řekla mi matka, která se tam s otcem odstěhovala, když nám přenechali dům v Praze. Ale já si myslím, že jsou tam šťastní. Konečně mají klid a pokoj od toho hlučného života, který oba vedli po celá ta léta, kdy byli aktivní. Poznala jsem podle pečlivě ošetřené zahrady, nově zrekonstruovaného domu a klidného spořádaného prostředí, které si sami vybudovali pro své stáří.
"Nemáš strach, že ti Artura přebere nějaká mladá modelka?" zeptala se mne matka nedávno. Ano, mám strach, ale nepodávám se tomu. Artur mne potřebuje. A jestli se sem tam povyrazí, tomu nezabráním. A ani to nechci vědět. Tisk má obavy o něm psát jaké skandální zprávy a tak jsme oba spokojeni s tím, co máme a jak žijeme. Prostě, jak jsem řekla, scházíme se spolu v jednom domě, u jednoho stolu a v jedné posteli.
Ale dost úvah. Blíží se večer. Zapaluji svíčky a stavím si na kávu. Tato noc bude dlouhá. Hodlám ji strávit s cizím mužem. Jmenuje se Robert Schoettner a jinak o něm nevím nic. Zatím.
Mám rád místo, kam jezdívám se svou rodinou na víkendy a dovolenou.Letos to vyšlo tak, že jedu sám.Ani jsem nikoho nepřemlouval, dokonce jsem se ani nepokusil ztropit scénu své ženě, která se chystá dát do pořádku náš byt.Stejně bych jen překážel a zbytečně bychom se hádali.Má pravdu, neboť nesnáším chaos a nošení věcí z rohu do rohu, a navíc pořád to stejné : "drž to pořádně..., prosím tě, jak to pokládáš ..., proboha, neumíš ani zatlouct hřebík!"To vše je pro mne stejně bezvýznamné jako slunce v arktické pustině, a já se smířil s tím, že jsem nejen nepochopený, nýbrž i nepochopitelný.Ženy jsou pro mne komplikovaná a nečitelná stvoření, která mluví v podivných souvislostech, a kdo má pořád šifrovat zprávy z úst bytostí mnou stále ještě milovaných.Jo, je to tak ...
A tak jsem si rychle sbalil věci do batohu a slyšel z druhé strany bytu volat, abych nezapomněl to či ono, a hlavně si vzal rezervní prádlo.Má žena mě doplňuje téměř ve všem, a musím přiznat, že by mi mnoho věcí scházelo, kdyby mne opustila.
Autem jezdím nerad, ale tentokrát jsem si ho vzal.Nepotáhnu ten bágl na zádech a vlakem to trvá moc dlouho.Chci se dostat na místo ještě před setměním, abych se mohl vykoupat v potoce, kde je voda chladná, a pak se natáhnout do trávy pokryté ručníkem.Slunce a vítr mi bude tou nejlepší osuškou.To mne hodně láká, už jen ta představa!
Konečně mám nohu na plynu, ještě se podívám, jestli na mě žena nemává z oknanějakou zapomenutou věcí, a pak se rozjíždím městem.A směji se, jako se smáli kočovníci kdysi, zvláště těm usedlým v kamenných městech, protože lepší než sedět v bytě je hledět na hvězdy, slyšet zurčení vody a šumění stromů, a pak už jen to ticho ...To neskutečné ticho.
Jsem na místě a zajíždím opatrně do dvora, aby nepropíchl pneumatiku o nějaký zapomenutý hřebík.Vylézám z vozu a hledám klíče.Jo, vždyť je mám v levé kapse kalhot - jako obvykle.Tak ...Hodím bágl do předsíně a jdu se napít studené vody.Navíc se ještě stihnu vykoupat v potoce.Zamykám dveře a přemýšlím, zda jsem si vzal ten správný ručník.
Nejdu daleko.Nikde nikdo, svlékám se a vstupuji do chladné, průzračné vody a navíc přivírám oči.Vody je tu dost, až po pás.Celý se potápím a pak zase vstávám, z vlasů a uší mi crčí voda.
Ano, tak to bylo, říkám si v duchu pro sebe a pokračuji ve svém zápisu.
"Takže já se trochu namočím s vámi. "
Tak to mi ještě scházelo - běží mi hlavou, když neznámá příchozí sestupuje opatrně po břehu a hledá místo k usednutí."Posaďte se klidně na to tričko!" oznamuji jí hlasem muže, který ví, co se sluší a patří.
"Nevíte, jak se dostanu do toho kopce?"ptá se a opatrně spouští nohy do vody."Jsem tu na chatě u známých, vydala jsem se na procházku a nevím, jak zpátky. "
"To musíte jít pořád rovně kolem toho hájku a tam uvidíte cestu mezi poli.Tou půjdete zase rovně, pak zahnete doleva a tam už to asi bude." A v duchu dodávám - kdo to má vědět, když těch chat tu jsou desítky.
Zadívala se na mne se zájmem a já si zatím pokouším setřít vodu z obličeje a očí.
"Vy tu bydlíte?"
"Ne, mám tu chalupu. " Nevím proč, ale nejraději ji bych ji potáhl za nohy, aby skončila v tom menším rybníčku se mnou.
"Teď se zase otočte vy!"
No toto, říkám si v duchu, ale nemotorně plním její přání, jinak to ostatně na kluzkém povrchu dna ani nešlo.
"Hotovo!"
A je to!Stojíme oba ve vodě, já ve svých slipech a ona ve spodním prádle a téměř po prsa.Tak to se povedlo.Připadám si jako si jako desetiletý kluk, když se ocitne ve vodě s mladší spolužačkou.Podivný pocit.Hlavně, aby nás někdo neviděl.
Zápasím s nestoudnými myšlenkami.Když za mnou vlezla, tak ví, co riskuje.Podvrtne se mi třeba noha, spadnu na ni, a než se postavíme, tak budu mít ruce téměř všude.Jenže kdoví, co je zač, a kdy se objeví někdo, kdo k ní patří.Proč by ale tak riskovala? Na to se špatně hledá vysvětlení.A navíc je ta voda tak studená.No nic, musím něco udělat."A vám není zima?"plodím prostoduchou otázku.
"Není, naopak!"
Kdyby se mi aspoň nesmála přímo do tváře.Naštěstí v dálce zahřmělo.
"Asi raději toho koupání necháme.Máte před sebou kus cesty a nejspíš zmoknete. "
"Máte pravdu,"slyším její melodický hlas a sleduji, jak se zvolna otáčí a míří ke břehu.Jen mi není jasné, kdy z té chladné vody vylezu ven já.
Potřebovala mou pomoc, nebo to alespoň předstírala.Kalhotky přilepené na zadní část těla jsem si prohlédl natolik zblízka, že mi až přeskočilo srdce.Automaticky jsem se otočil, takže měla čas se zbavit mokrého spodního prádla.Podala mně ruku a já se dostal na břeh o trochu rychleji, než by tomu bylo normálně.Kraťasy jsem si navlékl na mokré slipy a pak došlo i na pomačkané tričko.Stáli jsme chvíli proti sobě a já věděl, že ta žena je tu nejspíš sama.
"Raději už běžte, nebo to odstonáte,"pronesla s úsměvem, složila do jakéhosi malého balíčku své mokré svršky a vykročila na cestu.
"Sbohem!" řekl jsem trochu posmutněle a nazul sandály.
Otočila se a řekla jen - "nashledanou!"
Byla to poslední slova, která jsem od ní ten den slyšel.Vzdalovala se rychle po cestě směrem do kopce a já konečně vykročil na cestu domů.
Nebe se náhle zatáhlo a sem tam už spadla nějaká ta kapka deště.Přidal jsem do kroku a po chvíli téměř běžel.Sotva jsem dorazil, rozpršelo se.V kufru auta jsem měl banány a rajčata, tak jsem si jich pár vzal, převlékl se a šel si sednout pod stříšku.Voda přímo drnčela v okapu a já zavřel oči.Asi to bylo hudbou deště, když jsem spatřil kdesi v prostoru před sebou obrysy té neznámé ženy.Nechal jsem ji stát před svýma očima po prsa ve vodě, a pak ji nahoře obnažil.Nebránila se.Voda nebyla studená, nýbrž příjemně teplá.Přitahuji ji k sobě a její kalhotky mizí v proudu vody mezi kameny.Svítí slunce a kolem nás tancují motýli.Držím ji za boky a jsme blízko sebe.Jsme tak blízko sebe, že jsme téměř i v sobě.A já za to nemohu.Ani ona.Za všechno může ta voda.Klidná i v pohybu, něžná i v propastném víru.Okamžik neskutečna.Vždycky jsem si přál, aby se něco takového v mém životě stalo.A teď je to tu.
A bylo.Oslňující záblesk a okamžité zaburácení mě probralo k pocitu, že je třeba zmizet z dosahu démonů blesků a hromů, a já urychleně zabouchnul za sebou dveře chalupy.
A tak přišel večer.Rozsvítil jsem svíčku na stole a otevřel svůj poznámkový blok.Zapíšu si všechno,protože jednou napíši román o svých neobvyklých zážitcích.Jeden už jsem napsal, ale zůstal ležet doma v šuplíku a někde v počítači.Ostrovy blaženosti, tak se měl jmenovat.Já nevím,jak mne mohlo napadnout psát něco tak podivného a v konci i necudného.Vždyť žiji už celá dvě desetiletí spořádaným manželským životem.Jenže blížící se šedesátka ve mně vzbuzuje podivné pocity a chutě.Jak to jen napsat? Asi popořádku.A tak píšu datum a první větu.Pak další a další.
Voda ještě zpívala v okapu a světlo svíčky na nočním stolku se komíhalo v lehkých závanech chladného vzduchu.Hleděl jsem do tmy přikryt dekou, abych nakonec zhasil ten poskakující plamínek, otočil se na bok a usnul.
Přečetla jsem si první kapitolu až do konce. Jediné slovo mi neuniklo. Zvláštní! Jakoby mi mluvil z duše. Hodiny odbíjejí půlnoc a mně se nechce jít spát. Ale musím.Ráno musím nutně do kanceláře. V ložnici je ticho a klid. Opakuji si příběh, který jsem si přečetla až do usnutí.
† 09. 09. 2010 | kód autora:
AniJen zdánlivě se tento příběh odehrál v mnoha jiných souvislostech a prožívalo ho mnoho lidí. Věřím, že ano, protože láska je bolestná a krásná zároveň a nevěřím, že by koho kdy minula. Ale abych se představila. Jmenuji se Ilona Hauserová a pracuji jako redaktorka v časopisu pro ženy a dívky. Jiné zaměstnání jsem nesehnala. Zatím. A po pravdě řečeno, ani jsem nic nehledala. Mezi těmi ženskými trablemi a radostmi se docela cítím dobře. Souhlasím, že je to pohodlné a bezkonfliktní prostředí. Mám dost času na sebe a na svého přítele, s kterým jsem už pět let
Také je to pohodlný a bezkonfliktní vztah. Bydlíme v domě po mých rodičích, který jsme si upravili, abychom se cítili dobře. Kolem domu je zahrada, o kterou pečuji sama. Každý den je téměř stejný. Večer se scházíme a ráno rozcházíme s políbením a přáním krásného dne. Před rokem jsme si pořídili chalupu v Orlických horách. Pěkné místo. Náš dům je na kopci a z verandy je krásný výhled do kraje.
Je ráno. Červencové ráno. Před chvílí jsem se probudila a osprchovala. Nyní popíjím kávu a chystám se k práci. Do kanceláře docházím třikrát týdně, zbytek týdne pracuji doma na reportážích a článcích. Ano, i pro tento způsob práce mi mé povolání vyhovuje. Mohu při psaní poslouchat hudbu a vnímat krásu dne. Věnovat se plně tomu, co mne těší a zajímá. V mysli kráčím stále kupředu a snažím se, aby všechno, čím žijeme a čím se zabýváme mělo smysl. Můj pohled bloudí po krásné letní obloze. Včera odpoledne jsem se sešla se svou přítelkyní a jen tak jsme si povídaly u kávy. O lásce, o práci, prostě, jak si dvě důvěrné přítelkyně dokáží tiše, v intimním prostředí povídat.
"Miluješ ho?" zeptala se mne a já řekla: " Samozřejmě."
Proč se mi stále tento okamžik vrací zpět a tato otázka je mi pokládána stále dokola? Já o tom nechci přemýšlet. A přeci – dotírá na mne stále více a více. Vstávám a jdu si uvařit kávu. Asi jsem přetažená, neměla bych tolik pracovat. Ty příběhy, s kterými se stále setkávám, se pletou do mého vlastního a já mám strach, abych nemusela prožívat nějaké zvraty, a které nejsem připravena. Voda začíná vařit a já si zalévám šálek s kávou. Její vůně mne dráždí i upokojuje. Je spojena s jistotou domova a vztahů, které člověka chrání před samotou, před nejistotou, před nátlakem z jakéhokoliv zdroje.
Nesu si kávu do pracovny a pokládám na stolek. Usedám k počítači. Hledám svůj článek, který jsem včera rozpracovala. V tom mi cinkne příchozí pošta. Nový e-mail. Zapaluji si cigaretu a dívám se na text. Kdo ho psal? Odesílatel mi není znám, zřejmě někdo nový.
Vážená paní redaktorko,
občas se mi dostane do rukou váš časopis a rád si v něm čtu. Chtěl bych do vašeho časopisu přispět svým dílem, které jsem začal psát před několika lety, když jsem si myslel, že můj život přestává mít smysl. Nyní jsem ho dokončil. Nemám opravdu chuť vydávat svůj rukopis knižně. A tak bych byl rád, kdybyste mi odepsala, zda je možné ho ve vašem časopisu publikovat na pokračování.
Zdraví
MUDr. Robert Schoettner
Už, už jsem odepisovala,. Že náš měsíčník nepublikuje díla na pokračování, ale zastavila jsem se. Třeba je to něco zajímavého. Třeba objevím krásný rukopis, který by jinak zapadl do zapomnění a nebo skončil ve stole, v dolní zásuvce pana autora. Ne, to nesmím dopustit. Škoda, že ho neposlal v příloze. Měla bych co číst.
Vážený pane autore,
Pošlete mi svůj rukopis. Ráda si ho přečtu a pak se dohodneme, jak s ním naložíme. Předem vám děkuji.
Dr. Ilona Hauserová
S napětím čekám, zda dostanu v příloze dalšího e-mailu rukopis. Popíjím chladnoucí kávu a zapaluji si další cigaretu. Neumím si vysvětlit, proč jsem najednou tak nervózní. Že by zvědavost? Že by touha si přečíst tentokrát dílo od muže, který si jistě prožil své? Snažím se potlačit vnitřní napětí a vrhám se na svůj včerejší článek.
Příchozí pošta! Nedočkavě ji otevírám. V příloze je skutečně rukopis. Ukládám si ho a plochu a jsem spokojená.
Kdyby mne někdo pozoroval, řekl by , že mi něco v životě schází a nahrazuji si svou prací prázdný prostor v citovém životě. Já o něm vím a pečlivě ho tajím. Ukryla jsem ho za stěnu sebeklamu a klamání druhých lidí. Ale, pokud to dílo nezklame mé očekávání, pak i tento prostor otevřu, abych ho dokázala chápat. Ten prostor mi nahrazuje zkušenost, kterou nechci prožít. A nikdo mi a světě neuvěří, že to dělám záměrně.
Je mi líto všech, kteří si neumí říkat pravdu a nechtějí přesně vědět, jací jsou ve skutečnosti. To vůbec nesouvisí s tím, jak se navenek projevujeme. Já jsem zapadla do nějaké škatulky, všichni počítají s tím, že mne tam najdou a že moje nitro přesně odpovídá jejich představám o distingované, společenské, diskrétní a přátelské osobnosti, která nezklame a o kterou se dá opřít ve chvíli tísně nebo při potřebě se svěřit. Ale já jsem ve skutečnosti lovec, dravec, predátor, který se pídí za lidskými věcmi, aby nasál do sebe sílu a energii z životů jiných a mohl si vybírat tučná sousta. Je to mé povolání, za to jsem placená a mohu říci, že dobře placená. A proto potřebuji klid. Proto nerozebírám svůj citový život, který není pro mne důležitý, ale spíše ho pokládám za kulisu, která musí nutně existovat, aby druzí lidé, kteří mne obklopují, o mně nepochybovali. Všichni ví, že chodím s Arturem. Občas se dáváme i fotografovat jako šťastný pár. Artur je osobnost, o které se mluví a šeptá v kuloárech. I ten společenský dojem, který dokáže tak mistrně předvádět, ze mne dělá zajímavou osobnost.
Jak říkám, nic nám nechybí. Jen udržet správnou strategii a nenechat se unést přáními, které jsou daleko za tím, čím skutečně žijeme.
A já vím, že je všechno pokrytectví. Ale kdo může vystoupit na veřejnost a začít měnit svůj zažitý obraz, který lidé o vás mají? Děláme svou práci, děláme ji dobře. I pro ni samotnou, když odhlédneme od honorářů, obětujeme svou identitu. Bylo to tak vždycky a bude to i stále, dokud bude lidstvo chtivé senzačních zpráv a šalebných příslibů o elixírech mládí a věčného života.
Nechce se mi otevírat ten rukopis. Ještě ne.
† 09. 09. 2010 | kód autora:
AniEpilog
Když pročítám tyto řádky, a když přemýšlím o všem, co jsem chtěla napsat, jsem na rozpacích. Nikdy nelze napsat vše tak, jak bychom přáli. Robert se vytratil z mého života a já byla tím, co jej mělo ještě jednou vrátit a splnit sliby, které padly. Dva roky trvalo, než jsme spolu dopsali tento díl příběhu, který byl, je a bude jedinečný.
Chodím často na procházky, a když se ptám, co je láska, tak mám jedinou odpověď – je to soutěž dvou lidí, kteří se znají tak dobře, že si skoro rozumějí.
Ale není to jen o lásce. Chtěla bych toto dílo doplnit i o příběh, kterým vše začalo. A Robert? Pokud dodrží slib, přijde mi poštou román o ostrovech plných jakési ironie a také vtipných postřehů. Kdyby vše vyšlo pohromadě, byl by to jedinečný důkaz schopnosti spolupracovat dál i tehdy, když se každý z nás vydal svou cestou.
Závěrem bych chtěla napsat, že skutečně nelituji ničeho. V životě je vše tak složité, že není nic, co by se dalo nazvat dokonalostí. A tak v sobě živím naději, že příběh jednoho podzimního víkendu bude pochopen i těmi, kteří na lásku už dávno nevěří.
Maura A., Robert S.
† 09. 09. 2010 | kód autora:
Ani11.
"Myslíš, že ženy vlastně muže ani neznají?" zahájila jsem rozhovor krátce poté, co se Robert vrátil z koupelny a usedl ke stolu. Dojídali jsme zbytky včerejšího večera, jen víno už nikdo nechtěl.
"Je to možné," odpověděl Robert, zatímco se cpal chlebíčky a jednohubkami.
"Vidím to třeba u Evy," pokračovala jsem. "Je za Oldu vdaná patnáct let. Oba si hledí svého podnikání a dětí, ale jejich komunikace je vždycky na ostří nože. Neumí si říct něco milého. Plní vůči sobě jen povinnosti. Eva sice touží po lásce, má však jen jistotu svého hnízda."
"Takže čím myslíš, že to je?" zeptal se Robert.
"Je nová doba, která přinesla lidem nové požadavky, a lidé je neumí pochopit. Bojí se pustit těch svých bezpečných, i když přežitých madel, a tak je to semílá a semílá. Nikdo jim totiž ještě nevysvětlil, jak mají žít."
"A kdo by jim to měl podle tebe vysvětlovat? Problém, který popisuješ, je starý jak lidstvo samo."
Takže jsem narazila. Jenže Robert je příliš zkušený na to, abych se pustila do polemiky na dané téma a tak jsem raději přešla na lásku.
"Jak myslíš, Roberte. Já jsem žena a vyznám se spíš v citech než filozofii či politice. Podívej, jak dnes vypadají vztahy mezi lidmi. Kolik se rozpadá manželství, kolik mužů opouští své ženy ve snaze si cosi dokazovat." To se povedlo, uvědomila jsem si. Tak Robert je ženatý, je tu se mnou, včera jsme se téměř milovali, a já začnu o morálce. "Roberte, mnoho pro mne znamenáš," řekla jsem nakonec.
"Já bych se vrátil k jedné věci," řekl a zamyslel se. Za hodinu, za dvě, nasedneme do svých automobilů a bůhví, kdy se zase uvidíme. Takže ty budeš upravovat ty své Cesty a já své Ostrovy blaženosti."
"Já nevím," zapochybovala jsem. "Třeba to nebude ono."
"Ale bude," prohlásil rozhodným hlasem Robert. Už jsi toho napsala dost, a jak tě tak znám, tak z tohoto víkendového setkání sepíšeš nebo sepíšeme něco společného."
"A jak se to bude jmenovat?"
"Třeba..., třeba nevěra."
"Nevěra?"
"Proč ne?"
"Vidíš," řekl očividně potěšen. "Ty začneš, já to dokončím. A budeme mít důvod se opět setkat. Na kus řeči a pak také pracovně."
"To vše tedy bylo jen bylo jen na kus řeči a pracovně?" vyhrkla jsem v údivu i zklamání.
Robert zvážněl. "Samozřejmě to nebylo jen pracovně, ale mám pocit, že zapomínáš, jakou hru to spolu hrajeme."
"A jakou?" zeptala jsem se s jiskrou naděje.
"To záleží především na tobě," odpověděl. "Vlastně," opravil se, "zaleží to na jediné věci."
"A to?"
"Zda jsi schopna potlačit ty své ženské instikty a stát se bojovnicí za lepší svět. Podívej, já už přemýšlím asi čtyřicet pět roků. A nakonec jsem dospěl k názoru, že jediné, co si člověk skutečně může vzít do hrobu, je čisté svědomí. Tento svět je nemocný. Nepotřebuje moře takové či jiné, ale moře lidskosti, pochopení pro druhého, spolupráce. Tak a teď je řada na tobě. Je třeba se připravit k návratu do světa, ve kterém žijeme skutečně." Zkřížil ruce na svých prsou a já věděla, že nyní už je řada skutečně na mně. Potichu jsem vstala. Ani se nepohnul.
Vyšla jsem před dům. Chladný ranní vzduch mne probral.
"Jezdíš na chalupu i v zimě?"
Robertův hlas mne vytrhl z myšlenek a já jsem se k němu otočila. "Jezdím, proč?"
"Jen tak, kdybychom se potřebovali opět sejít."
"Myslíš pracovně?"
"To kdybych věděl," pronesl zamyšleně.
"Máš pravdu," souhlasila jsem. "Je čas se rozloučit."
Uklízeli jsme společně a zavazadla zanesli před dům. Robert se šel přesvědčit, jestli je všechno správně vypnuto a nakonec jsme zamkli dům. Naložili jsme věci do svých aut a pak jsme se vzali za ruce.
"Bylo to krásné," řekla jsem.
"To mě těší, Ilono."
"Ozvi se co nejdřív."
"Budu se snažit."
Robert cosi lovil ve vnitřní kapse svého saka a nakonec mi vsunul do rukou obálku se slovy: "To je pro tebe, ale přečti si to až doma." Přitisknul mě k sobě, políbil na tvář a já zavřela oči. Slyšela jsem bouchnutí dveří jeho auta, startující motor, nenapodobitelný zvuk pneumatik rozjíždějícího se vozu a nakonec ticho prázdnoty své duše. A přece. Něco uvnitř mi říkalo, že všechno v našem životě se koná zákonitě a jen jedenkrát. Otevřela jsem oči. Obálka jako každá jiná a v ní jeden nebo dva listy z mého bloku. Psal asi v noci, když jsem spala, ale na tom teď málo záleželo. Číst budu až doma. Jednak jsem to slíbila a jednak byl čas vydat se na cestu domů. Ještě jednou jsem se rozhlédla, jenže ozvěny našeho setkání se mísily se šuměním listů okolních stromů. Nezapomenutelná chvíle. Usedla jsem za volant a otočila klíčkem ve startéru svého vozu.
Konečně doma. Usedám do křesla a ani nesháním cigaretu. Otvírám obálku a v ní je jen jeden list popsaný Robertovým písmem. Čtu a je mi najednou zima:
Ilono,
jak říci slovy, co je tajemství a jak napsat, kolik stránek má tento dopis? Jsem jen jeden z mnoha, kteří plují tvým životem a nemají příliš nadějí stát se Tvým skutečným partnerem. Kdybych byl básník, napsal bych ti jen - sbohem. Takto se ale s tebou jen loučím. V životě časem všechno spěje ke svému zániku. Jediná možnost, jak tomu zabránit, je vystoupit z času a tím i ze skutečnosti. Pokud mi rozumíš, je všechno v pořádku, tak jak má být.
Tvůj Robert
P.S. Kdybych tě ještě jednou měl a kdybych se chystal dávat,
vím, že bych nyní říci chtěl - těším se na svůj návrat...
Jsem u konce? Rozum se vzpouzí té myšlence a srdce říká - Roberte, já se vrátím...
† 09. 09. 2010 | kód autora:
Ani10.
Blížil se večer a já jsem měla opravdu připraveného něco, co Robert nemohl tušit. A jak se tak povaloval po židli a díval se, co připravuji, měl výraz bezstarostného playboye. Docela mě potěšilo, že je tak uvolněný, a považovala jsem to za svou zásluhu. Krájela jsem rohlíky, a ta malá kolečka zdobila vším, co jsem našla v lednici – sýrem, šunkou, rajčaty, hráškem. Snažila jsem se, aby mé výtvory byly pěkně barevné.
"Co to bude?" zeptal se.
"Hraji si, jak vidíš."
"To máš pravdu, ty si pořád hraješ," řekl a zadíval se do okna.
Pomalu stmívalo a já si říkala, že každá taková chvíle je vzácná. Poskládám si je do mozaiky a budu z nich žít, dlouho žít. Chvíle s Robertem jsou neopakovatelné a zvláštní. Má ohromnou fantazii a jeho nálady jsou jemně řečeno proměnlivé. A přesto mně to nevadí, protože mne udržuje ve stálém, i když jen mírném napětí.
Dokončila jsem miniaturky, poskládala vše na talíř a dala na stůl.
"Roberte, ne, abys ses do nich pustil. Počkáš, až řeknu."
"Až řekneš co?" ohradil se a opět jsem cítila, že mě provokuje.
"Mám obavy, že už nemáme víno."
"Zbytečné obavy," mávnul ze široka rukou a vstal, "mám v autě ještě tři láhve."
"Já mám strach," přiznala jsem se zcela bezděky.
"Já také," přitakal Robert.
"Tak je přines," padlo nakonec rozhodnutí z mé strany.
Když odešel, rozsvítila jsem svíčky, postavila na stůl skleničky a před krbem jsem rozložila polštářky.
"Co to děláš?" zeptal se hned poté, co se objevil ve dveřích s láhvemi vína.
"Zapal v krbu," pronesla jsem trochu podrážděným hlasem.
"Rozkaz, paní šéfová," prohlásil, když postavil víno na stůl. Sebral ze stolu krabičku zápalek a hnal se ke krbu. Zřejmě to nedělal poprvé, protože oheň krásně vzplanul.
"Tak, teď si sedneme na polštářky a budeme se dívat spolu do ohně," oznámila jsem mu melodickým hlasem, protože v jeho očích se zračily zřejmé rozpaky.
"To budeme sedět na zemi?" zeptal se téměř zděšeně.
"A jak sis to představoval?"
"No, složíme ten gauč, dáme před něj zpátky ten stoleček, na něj postavíme sklenky a víno, ty tvé jednohubky a budeme hledět do ohně. Já na zemi sedět neumím, a když, tak mě začne bolet v zádech."
"Tak to si můžeme povídat rovnou v posteli," zareagovala jsem poněkud podrážděně.
"Jistě, ale v posteli zase neumím jíst ani pít," bránil se Robert.
"Napadlo tě někdy, že oheň má spoustu barev?" pokračovala jsem v rozhodnutí prosadit si svou představu posezení u krbu.
Podíval se na mne. "Je hezké se ti dívat do očí, když se v nich odráží ten oheň. Jenže já už nejsem žádný mladík a vůbec..."
Postavila jsem sklenice s nalitým vínem na podlahu ke krbu. "Víš, chtěla bych někdy prožít něco fantastického."
"S tebou prožívám pořád něco fantastického," poznamenal poněkud neochotněa začal se skládat na podlahu. "Na stará kolena polezu po zemi po čtyřech, jako malé dítě, nebo opilec," lamentoval.
"Jsou břehy, které nedohlédneš," sdělila jsem mu v pevném rozhodnutí se nevzdát.
"Jo, kapitánko, už se to se mnou houpe jako na moři," prohlásil ve chvíli, kdy jedním douškem vypil celý obsah své sklenice a začal se rozhlížet, kde stojí láhve.
"Jsou stráně, po kterých se kutálí slunce jako míč," řekla jsem, snad abych ho ještě víc zmátla.
"Tak můžeme hrát třeba kopanou," souhlasil v kleče Robert, pak se zvedl a šel si nalít.
"A po nich kráčí světlé přízraky, které si povídají," pokračovala jsem a zavřela oči.
Cítila jsem, že stojí nade mnou, přesněji řečeno za mými zády. "Co vidíš?" otázala jsem se pevně rozhodnutá pokračovat ve své režii večerního posezení u ohně.
"Co vidím? Vidím tvé vlasy, tvá ramena, no já toho skutečně vidím..." vtipkoval Robert.
"Podívej se lépe. Jsou tam..."
"A co, nebo kdo?" divil se.
"Zelené vlnité kopce jakoby plovoucí v moři. Nad nimi svítí slunce. Květiny a nějaké postavy."
"Moc piješ," prohlásil, "nebo naopak málo."
S těmito slovy mně opatrně odebral z ruky skleničku s dopitým vínem a hnal se zase ke stolu.
Otevřela jsem oči a podívala se polekaně na něho.
"Stalo se ti něco?" zeptal se mě.
"Ne, jen jsem měla jakési vidění."
Z ohně sálalo mírné teplo.
"Vezmi si aspoň chlebíček," řekla jsem mu.
"Jo, díky," souhlasil, podal mi sklenku, v níž se houpala ohnivě rudá hladina té zvláštní tekutiny. Pak si sedl na polštář těsně vedle mne. Zadíval se na mne dlouhým pohledem, a poté se zřejmě rozhodl skoncovat s mými snahami o rozhovor na úrovni.
"Vidím," prohlásil s klidem stoického mudrce, "že se blížíme k nebi. Po třetí sklence vína pochopíš."
"Vidím," řekla jsem, "se mě asi chystáš opít."
"Nechystám, ale nikdy se neodpoutáme od těch banalit a všednosti světa, když budeme jen přemýšlet," začal. "Už jsme to přece hráli. Podívej - ty máš problém se vnitřně uvolnit. Říkám ti to ne jako nějaký Robert, ale jako odborník. Víno ti pomůže odhodit zábrany a tvá duše pookřeje, protože začne žít. Proč myslíš, že lidé pijí, požívají drogy, holdují sexu a bůhví čemu ještě? Aby unikli do jiného, nereálného světa, protože při všem krásném, co tento svět nabízí, je podstatně víc toho tragického. Nemoci, stáří a na konci smrt. A duše, která je nesmrtelná, pláče. Tak se napij a budeme plácat nesmysly, a když budeš chtít, tak třeba ve verších, přála sis to přece dnes dopoledne.
"Tak začni," vzdala jsem svůj boj o smysluplný rozhovor. Pochopila jsem, že má pravdu. Proč mám probírat něco, čeho jsou plné noviny, rozhlasové a televizní zprávy a tisíce knih.
Robert si postavil svou sklenici vína na mramorovou desku před krbem, prohrábl dohořívající dřevo a přihodil tři další velká polena. Vzápětí mě nekompromisně složil na dřevěnou podlahu, podstrčil polštář pod mou hlavu a natáhl se vedle mne stejným způsobem. Leželi jsme na břiše, nohy jsme měli až kdesi pod gaučem, a do tváří nám sálalo příjemné teplo z krbu.
"A co vidíš teď?" zeptal se konečně a já zcela bez přípravy začala a on vždy hned vzápětí pokračoval:
... "Vidím jak hvězdy v dálce planou, ve svojí záři nechtěj´ spát..."
"Řekni jim, lásko, na shledanou, slunce nás přece musí hřát..."
... "Měsíc je ale, ty můj milý, nádherný ve svém držení..."
"Oblaka plují, ještě chvíli, a budeme láskou strženi..."
... "Srdce mi taje, mozek plave, jak to vše, hochu, zvládnout chceš?"
"Všechno je v pravé lásce zdravé, ostatní kolem je jen lež..."
... "Zabal mě ve své zrádné řeči, já už se těžko ubráním..."
"Uvěř mi, že nás víno léčí, uvěř než přijde svítání..."
... "Líbej mě, líbej, já jsem sama, kde se mi láska ukáže?"
"Nemohu, jsi má první dáma a já ti sloužím za páže..."
"Tak dost!" Chtěla jsem se nadzvednout, ale síla mých paží mě zradila a já zase přistála hlavou na polštáři, stačila jsem se ale přetočit na záda. Robert byl ještě rychlejší a hleděl mi náhle přímo do očí. Cítila jsem sevření své hlavy v jeho dlaních a mírný tlak hrudníku na svých prsou.
"Ano," souhlasil Robert. "Opakuj po mně," řekl pomalu a jeho slova se jako ozvěna odrážela někde v hlubinách mého vědomí: "Přísahám, že tento okamžik, tato chvíle, se mi jen zdály..."
Nebyloo čem přemýšlet. Točila se mně hlava, nemohla jsem dobře zaostřit svůj pohled na jeho obličej a v hlavě mi šumělo. Přesto jsem jako v nějakém transu řekla: "Přísahám!"
Nevím, co se se mnou dělo. Měla jsem pocit, že spodní část mého těla se pomalu zvedá, přitom jsem ale stále ležela na podlaze. Uvědomovala jsem si zcela jasně, co se děje, ale nebyla ve mně žádná potřeba tomu zabránit. A tak jsme pomalu, ale jistě pronikali jeden do druhého. Pak se zastavil čas a s ním i pohyb. Okamžik věčnosti, okamžik blaženosti. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale měla jsem pocit, že celý jeden život.
"Nehýbej se, Ilono!" zašeptal.
"Jsem přece tvá, Roberte!" odpověděla jsem mu, aniž jsem chápala, odkud se to ve mně vzalo.
Sevření povolilo. Uvolnil mou hlavu a já konečně pohodlně natáhla své dolní končetiny. Stále jsme si hleděli z očí do očí. V místnosti se střídala tma se záblesky ohně z krbu, ale já viděla hvězdy. Padaly k zemi. Byli jich stovky, byly jich možná tisíce. Vydechla jsem údivem i nadšením.
"Mohu mít přání?" zeptala jsem se.
"Jistě," pronesl bez váhání.
"Budeš mě milovat navždy?"
"Ale já tě vždycky miloval, jenže jsem ti to kdysi zapomněl říct."
"A už mě nikdy neopustíš?"
"Nikdy, ale až dohoří oheň v krbu, vrátíme se zpátky na zem, souhlasíš?"
"Souhlasím."
Když jsem otevřela oči, bylo již ráno. Leželi jsme oba na gauči, já ve své riflové sukni a halence, a on podobně jako já - v kalhotách a modré košili. Spal. Krb zřejmě už dávno vyhasnul a já se vydala na cestu ke koupelně. Když jsem míjela stůl, všimla jsem si nějaké krabičky s léky. No, to jsem si mohla myslet. Bere prášky na spaní.
Trochu mě bolela hlava a navíc jsem se potřebovala něčeho napít.
Tím začala neděle, den, kdy jsem se opět měli rozejít.
† 09. 09. 2010 | kód autora:
Ani9.
Bylo mi to jasné. Jsem součástí Robertova života jak to chápe on. Ale já to chápu jinak. O tom ho ovšem přesvědčovat nebudu. Mohu se snad rovnat slunci a hvězdám na obloze? Snům, které sní muži o ženách?
Robert chvíli zamyšleně bloumal po místnosti a pak se zeptal, zda by mi vadilo, kdy se chvíli natáhl a třeba si i zdřímnul. "Víš, řekl, "chtěl bych být večer plně při smyslech, protože musíme vyřešit něco, co se snad ani vyřešit nedá."
"Proč ne?" souhlasila jsem.
Natáhl se tak jak byl ustrojený na gauč, trochu si srovnal polštář pod hlavou, přikryl se ledabyle pokrývkou a zavřel oči. A já po chvíli zjistila, že Robert leží na gauči a skutečně spí.
Sedím před zrcadlem a dívám se na sebe. K tomu popíjím kávu. V zrcadle se odráží vše, co je
i není v místnosti. V něčem je to pořád stejné - obrácené odrazy skutečnosti. Není to tak i s láskou? Neodráží zrcadlo mého srdce jen to, co chce vidět? Té myšlenky se lekám. Posouvám potichu židli, abych viděla na spícího Roberta. Neudělala jsem někde chybu, když mne nevzal do svého skutečného světa a až odejdeme z tohoto domu, budu pro něho jen sen? Chápu, že si na něco tak zásadního netroufá, protože neví, co by dělal dál. A vím to já?
Cosi ve mně říká - Roberte, ale já nemohu snít, musím pracovat, brzy mne čeká další studium a musím se sama uživit, když mne opustil manžel. Ty mne lákáš na ty své ostrovy. Na ty jsem se chytila už v létě. Ano, prodělala jsem změnu, která mi prospěla a pomohla překonat krizi, ale ty máš jiné povolání. Tvou výhodou je, že jsi muž, tvou nevýhodou je, že jsi charakter.
Možná, že právě proto hledáš to spočinutí, které ti vynahrazuje lásku a vděčnost. I já jsem ti za mnoho vděčná, ale kdybych ti to projevila, zacpal bys mi nejspíš dlaní ústa a upřel na mne ten svůj pohled.
V místnosti se setmělo a vypadalo to, že se dá do deště.
Roberte, pokračovala jsem v samomluvě, ty spíš a já vím, že si budu pamatovat vše tak samozřejmě, jakoby se to mělo opakovat zítra, pozítří, za týden, měsíc, či rok. Ale tak to určitě nebude.
Do oken se opřel vítr a zabubnoval déšť. Robert otevřel oči a pak pohlédl na mne. Seděla jsem stále před zrcadlem, jakoby ta zrcadlící plocha byla klíčem k pochopení zásadní otázky: Co bude dál?
"Kde jsem?" zeptal se trochu nejistě.
"Chceš kávu nebo čaj?" odpověděla jsem věcně na jeho otázku.
Posadil se. "Dal bych si neslazený čaj a něco k tomu," řekl, když konečně vstal. Urovnal za sebou postel a narovnal i polštáře.
Postavila jsem konvici na vodu a připravila dva hrnky. Robert se posadil ke stolu a pak prohlásil: "Je tady poněkud chladno, asi bych si měl vzít košili."
"Máš ji v koupelně," odpověděla jsem a jala se dělat pořádek na stole v pokoji.
"Myslím, že na dnešek hned tak nezapomenu" prohlásil ve dveřích koupelny. Zápasil s knoflíčky na rukávech a tvářil se jako člověk, který už myslí na to, co bude zítra.
Neptala jsem se ho na žádné podrobnosti, ani na život, který vede. Nechce se mi o tom uvažovat. Je to přitom ale černý mrak, jenž mi leží na prsou a tísní mne.
Robert vylovil z mé krabičky cigaretu, zapálil si a pak se slovy – "promiň, já když mluvím, tak nemyslím" – nabídl i mně a já neodmítla. Soustředil se očividně na jednu věc a nakonec se otázal:
"Podívej, přemýšlel jsem o tom našem setkání."
"No a?" vydechla jsem překvapením a nejistotou.
"Chtěla´s vědět, zda bylo jen náhodné, nebo to mělo větší, hlubší smysl.
"A mělo?" zeptala jsem se.
"To ti nejsem schopen říct. Ale řeknu ti něco jiného. Dlouho jsem o tom přemýšlel. V životě můžeš udělat jen jedno zásadní rozhodnutí – poslat někoho, tedy své dítě, vědomě do života. To ostatní se stejně stane tak či tak či nějak jinak s tvým i bez tvého přispění. Myslím si, že zbytečně mnoho přemýšlíš. Tohle setkání je něco jako obraz, který společně malujeme. Může být hezké, barevné, veselé, vzrušující, nebo strávíme většinu času přemýšlením a hovory o tom, zda a jak začít. Ale já rád řeším věci odzadu. To, že jsme se sešli, ještě nic neznamená, myslím tedy citově, protože to naše setkání je spíše pracovní. Mě zajímá zadní hranice – až kam jsme za daných okolností schopni v tom vzájemném sbližování zajít.
"Máš na mysli, zda se spolu vyspíme?"
"Tak jsem to sice neřekl, ale je to ta klíčová otázka."
"A musím odpovědět hned?"
"Nemusíš..."
Robert uchopil svůj hrnek čaje a dlouze se napil. "Na takovou otázku nemusíš odpovědět nikdy," prohlásil s neochvějnou jistotou a dodal: "Už skoro není vidět, milostivá. Co bude další číslo programu?"
Vzal mne za obě ruce a přitáhl k sobě.
Měla jsem pocit, že v jeho očích se zaleskly hvězdy, ale možná mu jen slzely oči od cigaretového kouře.
"Uklidíme na stole a já nachystám něco k večeři. Chtěla bych, aby tento večer byl v mém i tvém životě výjimečný."
"Tak to nemusíš nic chystat, stačí, když zapálíš svíčky nebo rozděláš oheň v tom krbu, a pak si sedneš naproti mně. A budeme si jen hledět do očí."
"Kdybys to nebyl zrovna ty, kdo mne napomínal, že láska prochází žaludkem," podařilo se mi konečně tak nějak volněji a nenuceně něco pronést.
"Máš pravdu... jako obvykle, Ilonko. Stejně jsem ale zvědavý, jak dnešní večer dopadne."
"Vydrž, to je velké překvapení...," vyhrklo ze mne.
Robert se narovnal na židli a pak poznamenal: "Jasně, už se těším."
"A jak moc se těšíš?" nedalo mi to se nezeptat.
"Chceš to slyšet od neznámého básníka?" zeptal se.
"Ano, moc."
Robert se zamyslel a chvíli něco psal do poznámkového bloku. Pak se zhluboka nadechnul a řekl jen: "Poslouchej!"
Jak na svou lásku, co jsem měl
Jak na své květy pozdní
Já zpívat tobě vždycky chtěl
Však byl jsem skřítek vodní.
Teď když jsem prvně oněměl
A ty jsi měla snění
Já větší krásu neviděl
Můj stud se v úžas mění.
"Tak nevím," vydechla jsem, "zda je to pocta nebo nějaká skrytá narážka."
"Tak nevím," prohlásil Robert, "kdy se to konečně rozhodneš zjistit."
† 09. 09. 2010 | kód autora:
Ani8.
Cítila jsem pojednou, že se mi točí hlava. Přesto jsem dopila svou sklenici vína a Robert si spokojeně nalil zbytek láhve. Hleděl na mne tím svým nevyzpytatelným pohledem a já se cítila jako moucha polapená do sítě pavouka. Ten chlap si se mnou udělá, co chce. Nejsem zvyklá pít, ale jenom vínem to není. Má mě zkrátka ve své moci a já jsem proti těm jeho trikům zcela bezbranná. Ale co vlastně chci?
Pohlédla jsem do oken. Venku svítilo slunce, a také v pokoji, ve kterém jsme se nacházeli, byla zcela zvláštní atmosféra. Robert zřejmě intuitivně vycítil mé myšlenky a konečně promluvil. "Podívej," řekl, "ten nepořádek necháme na stole, ty teď zajdeš do koupelny a vrátíš se v mé košili, té růžové. Je někde na dně mé tašky."
Nadechla jsem se překvapením, on však pokračoval: "Neboj, spodní prádlo si necháš."
"A ty?
"Já pro jistotu zůstanu v riflích a nátělníku, co mám na sobě. Košili sundám."
Pokud jsem správně chápala, tak měl namířeno zpátky na rozestlaný gauč. Zvažovala jsem rychle všechna pro a proti, a nakonec jsem pochopila, že má pravdu. To, co vymyslel, je stokrát víc vzrušující než nějaká další procházka. A pokud dodrží slovo, tak stejně nic nehrozí. A tak jsem mu uvěřila.
Když už jsem pohodlně ležela na gauči v jeho růžové košili se srolovanými dlouhými rukávy a přikrytá pokrývkou, Robert se právě rozcvičoval v koupelně pěvecky. Zpíval jednu známou píseň, do toho spíše bubnovala než šuměla sprcha, a nakonec zavládlo ticho.
Objevil se tak, jak slíbil. Bosky, v riflích a bílém nátělníku s krátkými rukávy. Přistál na gauči vedle mne, až to zapraštělo v rámech konstrukce té zvláštní postele. Svou pokrývku přehnul nadvakrát a srovnal si ji pod hlavu místo polštáře. "Abych na tebe lépe viděl," znělo jeho vysvětlení. Otočila jsem se na bok, podložila svou hlavu navíc i jeho polštářem, a v zápětí jsem zjistila, že ležíme proti sobě, tváří v tvář, a hledíme si z očí do očí. Jeho obličej již nesl známky neúprosného času, jenže jeho vrásky a vše ostatní z něho dělaly v mých očích muže, který už toho hodně prožil, nejspíš hodně ví, a má zvláštní moc nad lidmi. Rozhodně tedy nade mnou. Vlastně jsem si to měla uvědomit už kdysi, když jsem za ním lezla to té tůně v potoku.
"A co teď, ty Casanovo? zeptala jsem se.
"Tím jsem nebyl," zavrčel v odpověď.
"A kým jsi tedy byl?"
"To kdybych věděl... No pokud budeš číst někdy ty mé Ostrovy blaženosti, tak se to tam dočteš."
"Takže kým?" snažila jsem se získat převahu a těžit z jeho rozpaků.
"To ti dnes neřeknu."
Robert se začal zabývat podložením své hlavy a nakonec se slovy - dovolíš, miláčku? - shodil na podlahu polštáře a strčil svou přeloženou pokrývku pod mou hlavu. Současně se přetočil tak, že ležel vedle mne, ruku na mém rameni, a čelem se dotýkal temene mé hlavy. Neříkal nic. Sledovala jsem rytmické pohyby jeho hrudníku, ale jeho dech byl zcela klidný. Kupodivu jsem nepropadla panice, jen jsem začala hledat vhodnější polohu pro své ruce. Nakonec jsem mu jednu ruku položila kolem pasu a druhou opřela o jeho prsa. Cítila jsem teplo, vodu po holení, kterou se zřejmě čerstvě natřel, a pak už jen to podivné splynutí našich těl v té poněkud nevyhovující poloze. Skoro to vypadalo, že se chystá k odpolednímu spánku. A tak jsem se raději posadila s nohama zkříženýma přes sebe, zády opřena pohodlně o opěradlo gauče, a Robert se přetočil na záda a složil ruce pod hlavou přesně tak, jak to učinil včera večer, když se chystal ke čtení mého literárního výtvoru.
"Takže, co bude dál?"otázala jsem se.
"Tak na to bych se zeptal rád já tebe," pronesl tajuplně a pohlédl do oken.
Slunce nám začínalo svítit přímo do očí. Robert očividně přemýšlel a mě napadala řada podivných myšlenek. Především, že mě má přímo v hrsti a přitom se nesnaží toho využít. A chtěla bych to? Asi chtěla, proč jinak bych na to myslela?
Opatrně jsem vysunula své sepnuté ruce ze svého klínu a položila je Robertovi na břicho a na rýsující se prsní svaly jeho hrudníku. Pohlédl na mne překvapeně, pak mu ale blesklo v očích a já cítila, kam míří jeho myšlenky, protože se pozorně zadíval do mého obličeje, pak na má prsa a skončil na obnažených kolenech. Vzápětí přesunul své ruce na mé a začal se přetáčet na břicho.
"Víš, tenkrát na tom kopci v lese..."
"Vzpomínám si..." přerušila jsem ho.
Definitivně se překlopil a s jednou rukou pod hlavou a druhou na mém obnaženém stehně začal něco, co jsem s Robertem ještě nezažila, co jsem si ale často představovala večer před spaním. Uvolnila jsem zkřížení svých dolních končetin a zároveň přitáhla pokrývku až pod bradu.
Následovalo pět, možná deset minut návratu do ráje. Celé mé tělo se náhle vzepjalo, pak ochablo, a já se pomalu sunula stále ještě opřená o zadní plochu gauče do polohy vleže. Robert se otočil opět na záda.
"Roberte..."
"Neříkej nic, Ilono!"
Chvíli jsem nabírala dech, pak jsem začala, ale on mne vždy přerušil:
"...Láska..."
"Jak mnoho jsem tě míval rád a proč jsem motal věci..."
"...Něha..."
"To můžeš šeptat nastokrát, vždyť tyhle city léčí..."
"...Růže..."
"Jak bych nemohl znát tvé rty a něžné líce..."
"...Šeřík..."
"Z vůní měl jsem rád snad jenom jednu více..."
"...A co tak říci svítání...?"
"Ach, ptej se, lásko, dále..."
"...Je tohle víc než vyznání...?"
"Já chci se s tebou..."
"Tak to teda ne!" vyletěla jsem do sedu a začala hledat polštáře.
Robert se otočil, hrábl rukou kdesi za gauč a hodil na mne nejdřív jeden a pak i druhý polštář. "A teď může začít bitva!" volal s neskrývaným nadšením.
"Počkat! Rozhodně ne tady. To by nám Eva dala."
"To je ta tvá kamarádka, od které máš půjčenou tuhle chatu?"
"Ano."
"Tak to se nedá nic dělat," řekl rezignovaně a spustil nohy na podlahu.
"Ale můžeme ještě pokračovat v tom veršování, mně se to strašně líbilo."
"No vidíš, máš talent." prohlásil Robert jakoby ho ta věc už vůbec nezajímala.
Nevím proč, ale měla jsem chuť se mu zezadu pověsit na krk a kousnout ho třeba do ucha. On se však pomalu zvednul a začal zkoumat vysunuté nohy gauče. "Jsou v pořádku," řekl nakonec a pohlédl na mne. Musela jsem vypadat zajímavě, protože stál a nic neříkal. Díval se na mne, jako bych právě utekla z polepšovny, pak pokýval hlavou a znovu zopakoval, že mám talent.
Sestoupila jsem z gauče jako z nějakého vzdušného zámku, princezna líbeznosti a bezmezného přitakání životu. Cítila jsem, že Robert má pravdu. Přes svůj věk se dovede chovat rozpustile, kdežto já pořád žvýkám těžké otázky svého života. Robert dokáže žít přítomností, i když si myslím, že někde v hloubi duše ukrývá něco stěží popsatelného.
"Máš mě skutečně rád?" směřuji k jediné otázce, ve které pro tuto chvíli musím mít jistotu.
"Myslíš tady a teď?" zeptal se.
"Tady a teď, ale i jindy..."
"Tady a teď jsi moje žena, ale co bude zítra, ví jen Bůh..."
Podala jsem mu ruku a on mě doslova vytáhl do stoje. Stáli jsme jako při tanci, chyběla jen hudba. To mu ale očividně nevadilo. Přitáhl mě k sobě a začal zpívat.
Slzy se mi samovolně vedraly do tváří a Robert zvážněl.
"Promiň," řekl, "tohle jsem nechtěl," a pak mě poprvé za celou dobu políbil na ústa. Spíše se ale jen zlehka dotkl mých rtů svými a já věděla, že tohle vyznání je upřímné.
† 09. 09. 2010 | kód autora:
Ani6.
"Je sobota," řekl tiše mužský hlas, když jsem otevřela oči. Spala jsem zbytek noci klidně a ani se mi nic nezdálo. Pohlédla jsem na Roberta. Objal mne kolem ramen. Cítila jsem vůni jeho těla, či spíše jemného tělového parfému. Odložil složku s mým spisem, opatrně na ni položil brýle a prohlásil: "A co tak snídaně?"
"Jistě," souhlasila jsem poněkud desorientovaná. Prohlédla jsem si rýhu od brýlí na hřbetu Robertova nosu a pak rychle zkontrolovala své ustrojení.
Začal se smát.
"Neboj se," prohlásil hlasem, kterému jsme chtíc nechtíc musela důvěřovat. "V noci jsem na tebe jen sahal."
"Opravdu?" zeptala jsem se už v polosedě.
"Opravdu," odpověděl tónem, o kterém bych nepochybovala ani v okamžiku své smrti.
"No a...?"
"Jak no a...? Nechal jsem toho a pročítal tvé veledílo."
"To je novela," opravila jsem ho, tentokrát už s nohami v pantoflích. Takže zatímco jsem spala, tak... Hrůza domyslit.
Robert ležel na boku a s podepřenou bradou sledoval mé rozpaky. "Ty jsi redaktorka, ne já," pronesl způsobem, který mě zvednul a nasměroval celkem jednoznačně do koupelny. "Mám se oholit?" slyšela jsem ještě za sebou jeho dotaz, či spíše zvolání.
"A proč ne?" odsekla jsem a zavřela dveře koupelny.
Pohled do zrcadla mne přesvědčil, že se musím dát nejdřív do pořádku a pak diskutovat s chlapem, který se chlubí tím, že se mne v noci dotýkal na intimních místech. Na druhé straně jsem si uvědomila, že to tak asi mělo být.
Po dvaceti minutách jsme se vystřídali v koupelně. Já zatím postavila vodu, připravila do jedné konvice kávu a do druhé čaj, nachystala pečivo, nakrájela chléb a obložila ho sýrem, šunkou a rajčaty. Vonělo to tu všude ránem, navíc milovaným mužem, který ho bude nyní se mnou sdílet. Vešel do kuchyně oholený, v riflích a košili s dlouhými rukávy. Zavřel za sebou dveře a usedl rovnou ke stolu.
"Krásně jsi to nachystala," usmál se a zřejmě to nebyla jen pochvala, nýbrž konstatování.
Nalila jsem do šálku kávu a vybrala kousek chleba.
"Myslíš, že se dnes půjdeme projít už dopoledne?"
"Myslím, že to vypadá na déšť," odpověděl.
"Tak já alespoň uklidím."
"Nech to klidně ležet, můžeme si nejdřív popovídat o tvé..., tvé novele. Stihnul jsem ji přečíst celou a některá místa dokonce dvakrát," prohlásil s bohorovným klidem a já si zase sedla.
"Takže, jestli dovolíš," pokračoval nenuceně, "ta věc se mi docela líbí. Některé momenty mi sice připadají takové trochu citově přetažené, skoro jako z červené knihovny, ale celkový dojem je dobrý."
Robert se do mne opět zavrtal svým pohledem a já měla pocit, že mne svléká, či dokonce osahává. Přitom se vůbec nesnažil mi pomoci.
"Víš co? Nemohli bychom se raděj bavit o těch tvých Ostrovech a někde jinde, myslím tedy na procházce?"
"Mohli," pronesl tentokrát suše, ještě jednou si mne prohlédl od hlavy až k patám, a pak se zeptal, zda mi má pomoct s úklidem.
"Jsem hotová, " řekla jsem raději, protože jsem o jeho pomoc v této věci skutečně nestála. Pohlédl na mne a vstal ze židle.
Vyšli jsme z domu. Nikde nebylo živé duše. Robert se zatvářil rozpačitě.
"Začíná pršet," prohlásil.
"To je jen přeháňka. Za chvíli bude opět svítit slunce, uvidíš!"
"Máš sice pravdu," souhlasil, "ale láska prochází žaludkem. Mám v autě plnou igelitku krásných jablek. Ty je nakrájíš, já otevřu další láhev červeného, zatopíme v tom krbu uvnitř, a budeme snít."
"A o čem, ty filozofe?"
"O lásce, Ilono. O ostrově, na kterém jsme skutečně jen my dva."
Skutečně začalo jemně pršet. Robert otevřel kufr svého auta, vytáhl zásobu jablek tak minimálně na dva dny, pak ještě vylovil dvě krabice s láhvovým vínem, a takto vybaveni jsme se vrátili do domu. Bylo již téměř poledne a já si hned v chodbě uvědomila, že zbytečně moc přemýšlím, zatímco čas a Robert mi uniká.
Copyright © 2008-2012 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
